O AUTOROVI

Mgr. Jiří Mataj, DiS. & rodina

Jmenuji se Jiří Mataj, profesně jsem působil několik let jako lektor primární prevence na ZŠ, vedoucí sociálních služeb pro mládež a pedagog na VOŠ. Výchova a vzdělávání dětí a mládeže představovala mou každodenní pracovní náplň a nyní pohlcuje i podstatnou část mého volného času – spolu s manželkou totiž vychováváme malou dceru. Nevystupuji tedy jako někdo nezaujatý, ale jako táta, který je do problematiky namočen až po uši.

Původní povolání mi umožnilo seznámit se do hloubky s prostředím běžných základních škol a můj současný zájem o vlastní dítě mě zavedl do oblastí alternativních forem výchovy a vzdělávání. Dosavadní postřehy, které jsem shledal hodny sdílení (v naději, že někomu mohou přijít vhod) na těchto stránkách sdílím. Přeji vám podnětné počtení!

Drahocenný čas našich dětí

Lidský život se odehrává v čase, který plyne nezadržitelně dopředu a z našeho stereotypem ovlivněného pohledu navíc také čím dál tím rychleji. Pro děti, které ještě neměly tolik příležitostí zabalit čas do rutiny, se na světě objevuje neustále něco nového. Množství čerstvých, doposud málo opakovaných zážitků přispívá k tomu, že dětský čas nabývá subjektivně nebývalé velkého objemu. Času mají děti někdy zdánlivě tolik, že se jim doslova vleče.

Kdybychom přepočetli dětský čas na čas „dospělácký“, jistě bychom dospěli k zajímavým závěrům: Jedna běžná hodina našeho dětského času – všechno nové co jsme zkusili, všechna zábava a radost, kterou jsme zažili nebo nuda, se kterou jsme se nějak vypořádali – by bezpochyby naplnila celý den, týden nebo i měsíc v našem dospělém životě.

Co to znamená? Je na čase zaplatit si zážitkový kurz, abychom náš dospělácký čas trochu osvěžili? Odjet na dovolenou, pokud možno na jiné místo, než na kterém jsme byli již desetkrát za sebou? Ideálně se vypravit rovnou na cestu do středu země nebo na okraj černé díry kde by měl čas plynout „objektivně“ pomaleji díky blízkosti silného zdroje gravitace? Možná by nás takové sci-fi (pokud bychom ho přežili) opravdu vytrhlo ze stereotypu a začali bychom vnímat čas pomaleji…

Vraťme se ale z nekonečného vesmíru zpátky k dětem. Z pozorování toho, jak děti vnímají čas si lze odnést zásadní závěr: Dětský čas je obrovsky cenný, nesrovnatelně významnější a subjektivně objemnější než celé desítky let našeho dospělého života. Proto by bylo příhodné tento čas strávit co možná nejlépe... A i když sami se svým dětským časem už nic nezmůžeme (již o něm bylo s naší větší nebo menší účastí rozhodnuto), o času našich dětí spolu s nimi ale rozhodovat můžeme.

Donedávna byl dětský život poměrně jasně načrtnut v konturách školky a školy, které dětem zabraly podstatný kus života. Existovala jen jediná nezpochybnitelná, časově náročná cesta ke vzdělání vstříc do společnosti, nad kterou se vážněji pozastavil jen málokdo dospělý – a dětí se nikdo neptal. Nyní se ale věci mění. Současná blahobytem překypující post-industriální, post-moderní, post-institucionální, rozdrobená společnost nás i naše děti rázem vyšvihla do výšin nevídaných možností volby. Nikdy před tím jsme nebyli v lepší a současně rozporuplnější pozici, ze které bychom mohli učinit skutečně informovaná (nebo dezinformovaná) rozhodnutí ve věcech našich dětí, včetně toho, jak budou trávit čas. A pokud jen trochu můžeme, měli bychom si na takovém rozhodování dát záležet – jde o život.

Čtvrtina aktivního dětského života připadne škole

Podívejme se nyní na to, jak by to vypadalo s časem našeho dítěte, kdybychom se drželi zaběhnutého standardu: V době, kdy si ve svých 15 letech vyzvedne dítě občanský průkaz, uběhlo od jeho narození již přibližně 131 tisíc hodin. Odborníci vypočítali, že novorozenci vyžadují až 17 hodin spánku denně, batolata 11–14 hodin, předškolní děti 10–13hodin, 6–13leté děti 9–11 hodin, 15letí pak 8–10 hodin. Řekněme tedy, že do svých 15 let dítě prospalo v průměru 11 hodin denně, což bude činit 60 tisíc hodin spánku celkem. Počet hodin, během kterých bylo dítě do svých 15 let bdělé pak vychází na 132-60 = 72 tisíc hodin.

Ve školce a škole za svůj dosavadní život 15leté dítě strávilo cirka 2400 dnů (196 dnů školní docházky ročně vynásobeno 12 roky). Pokud školka, škola (a družina) zabrala dítěti v průměru 8 hodin denně (počítáme-li s rezervou věnovanou nezbytné domácí přípravě, opakování látky a úkolům, cestu do školy a ze školy atd…), zjistíme že dítě doposud „ve škole“ strávilo minimálně 19 tisíc hodin svého života. Bez větších pochyb lze tedy konstatovat, že čtvrtina aktivního života běžného dítěte do 15 let jeho věku připadne škole.

Ještě v nedávné minulosti postrádalo smysl zamýšlet se nad tím, zda je takto velká časová dotace skutečně ospravedlnitelná – zda přínosy trávení času ve škole převládají nad nevýhodami. Nyní je možné rozebrat a zpochybnit všechno, hledat nová řešení a kompromisy v oblastech jako je výchova a vzdělávání. V oblastech, které přestávají být danostmi a do kterých se vlévá nevídaná svoboda, chaos i naděje.

Na školu máme kopu hezkých vzpomínek, takže to stojí za to.

Škola zabírá podstatnou část našeho dětství. Splývá s raným obdobím našeho života, kdy nás čerstvý svět nepřestává překvapovat a bavit. Růžové brýle dětství změkčují hrany i těch méně veselých vzpomínek a školu tak v našich zpětných zrcátcích mohou podstatně zvýhodňovat. Pokud se ale pokusíme vzpomínky na dětství rozdělit na ty, které se týkají přímo řízeného procesu vyučování, a na ty které jsou spojeny se vším ostatním, shledáme, že nejhezčí vzpomínky na školu jsou paradoxně spjaty s momenty, kdy „škola vlastně nebyla“:

Vzpomínáme na hraní a blbnutí o přestávkách ve třídách a na chodbách, ve školních jídelnách a šatnách. Na cesty ze školy a odpoledne trávená venku. Na víkendy a prázdniny. Bezpočet prosezených hodin vyučování, stejně jako volný čas obětovaný psaní domácích úkolů, necháváme raději ležet v propasti zapomnění.

Z vyučování nám v paměti utkvěly jako hezké vzpomínky často jen momenty neškodného vzdoru, kdy bylo vyučování narušováno neposedným zlobením, „hloupými“ poznámkami spolužáků, a ještě hloupějšími poznámkami vyučujících. Sami jsme se snažili nudu vyučování zahnat zakázanou interakcí se spolužáky, posíláním psaníček, hraním piškvorků, hraním na mobilu, plánováním, co budeme s partou dělat po škole.

Jsme ostatně vděční za kamarády, na které jsme se do školy těšili. Vyhlídka, že si s nimi budeme moci o přestávce zase hrát, nám jako sladká odměna pomáhala překlenout vyučování. Nebylo tehdy ani moc jiných cest, jak se s kamarády seznámit než právě ve třídním kolektivu. Zameškat školu třeba kvůli nemoci znamenalo nejen nepříjemné dopisování a dohánění látky ale také promeškání veškerého společenského dění ve třídě, nepříjemné vypadnutí z obrazu.

Možná jsme se nalepili na sbírání jedniček a zapomněli na vše ostatní. Bylo přece příjemné, když nám někdo důležitý potvrdil, že jsme chytří a nejlepší, skvělí kandidáti pro úspěšný život. Rodiče spolupracovali a slíbili nám za dobré vysvědčení hory doly, hlavně aby z nás „něco bylo“, protože asi hrozilo, že z nás bude „nic“.

Celý náš budoucí život závisel na tom, jaké známky nám učitele, jak sudičky, nadělí do vínku – jestli nás kvůli nim přijmou na dobrou střední školu nebo skončíme v propadlišti učiliště. Pohon známek nás doufejme vynesl na dobře zajištěné pracovní místo, kde nás dál chválí jedničkami a nulami na výplatní pásce. Zvítězili jsme jako ti silnější, přizpůsobivější zatímco „slabší žáci“, kteří na jedničky neměli, uvěřili ve vlastní hloupost a raději se úspěšnému životu klidili z cesty.

Sem tam jsme snad narazili i na učitele „srdcaře“, který měl nadání nadchnout nás pro své hodnoty a předmět. Možná se ale ve svém omezeném čase věnoval jen nám, kteří jsme projevili zájem. Na ostatní ve třídě už jeho charisma nezafungovalo, tak je alespoň nechal být… Nutno podotknout, že na takového srdcaře v současnosti narazíme spíše než na konvenční škole, na internetu, kde jsou vzdělavatele tříbeni velkou konkurencí. Internet ostatně v obecném povědomí škole a encyklopediím vyfoukl titul „Brána do světa poznání“ a kromě konspiračních teorií je jako nečekaná platforma pro propojení a spolupráci lidstva plný kvalitního vzdělávacího obsahu zdarma.

Jak je vidno, vzpomínky na školu je třeba tříbit, nikoliv je všechny nekriticky házet do jednoho pytle s dětstvím. Teprve potom je možné zahlédnout, zda to opravdu stálo/stojí za to.

Život není jenom samá zábava, děti je nutné na to připravit

Možná si myslíte, že je dobré nechat děti školu vydržet. Škola je zocelí a děti se díky ní naučí, jak to funguje ve světě (je třeba ho vydržet). Sami jsme školu podstoupili, a tak je žádoucí, aby ani naše děti nestály stranou. Bez školy mohou být velmi znevýhodněné, když už ne po stránce vědomostí tak alespoň co do kontaktů s vrstevníky.

Snad se v tomto našem přístupu, kdy vnímáme školu jako ideální místo ke znalostnímu a společenskému „zocelení“ našich dětí neskrývá – když už ne notná dávka pohodlnosti – ani špetka zlomyslnosti či závisti… Proč by to ostatně měly mít naše děti jinak – hůře, nebo lépe – než jsme to měly my?

Nedochází v dostatečné míře k narážení na svět a jeho nároky již tím, že se dítě do tohoto světa narodilo a žije s námi? Proč si myslíme, že se „zkoušky“, vědomosti a kvalitní společenské kontakty dostaví do života dítěte v dostatečné míře pouze v uměle hierarchicky strukturovaném – tedy defacto hrubě nepřirozeném – prostředí školy? Důvěra ve vlastní zdroje se vytratila. Přítomnost „zkoušek“ a příležitostí k učení v přirozeném prostředí dnešního moderního (des)informačního věku nestačí.

Raději přistupujeme na umělé vytváření nadbytečných překážek v životě našich dětí. Jako prospěšné akceptujeme metody bezduchého memorování, sezení a vnucené poslušnosti. Děláme ze života dítěte jakési cvičiště pro psy s cukříky, pochvalami nebo známkami za odměnu. Závislost na cvičiteli, ať už je to povrchně-výkonově orientovaný rodič nebo učitel, vnímáme jako něco nevinného. S dítětem je to potom přece „jednodušší“. Dítě se vzdělá, socializuje a zocelí – cíl splněn. Nevadí nám, že k zocelení dítěte dojde skrze odcizení – ztrátu schopnosti svobodně se rozhodovat pomocí svého vlastního hodnocení sebe sama i světa kolem sebe. Z dítěte se stane závislý pacient v čekárně na odměnu zvenčí, na hodnocení externí autoritou.

Dítě přitom k prohloubení zájmu o svět a získávání poznatků z něj nepotřebuje žádné externí nucení nebo hodnocení, je schopné se motivovat a hodnotit samo – tedy pokud mu tuto schopnost neodebereme. Pokud ve strachu sami sebe nebo školu nepasujeme do role nadbytečného nutitele a hodnotitele opírajícího se o smyšlenou, nepřirozenou autoritu postrádající novodobý konsensus. Pokud nepropadneme středověké představě, že dítě je jakýsi malý méně výkonný dospělý, kterého je třeba cepovat, aby nepropadl do pekla lenosti a nicnedělání. Nebo se nenecháme poblouznit rovnako nebezpečným opačným extrémem, který vidí dítě jako od narození zralé, nevyžadující žádnou zpětnou (morální) vazbu rodiče.

Dítě není ani středověký nevolník ani jednoduší forma života zralá ihned od „narození“ jako virus. Naše role – pokud nejsme fyzicky či emočně extrémně protektivní nebo mimořádně neteční – a role školy – pokud toho je schopna – má být proto spolupracující a průvodcovská, vytvářející příjemné prostředí vhodné k učení a využívající přirozenou autoritu dospělého jedince. To není vůbec jednoduchý úkol, zvláště pokud si to rodiče i tradiční instituce chtějí všechno jen „ulehčit“: Ředitel jedné z nejlepších ZŠ v ČR (soudě podle počtu trofejí a vyznamenání) si mi na jednom metodickém setkání preventistů stěžoval, že mu rodiče do jeho školy posílají děti s tím, aby je škola připravila na gympl a srovnala do latě, protože si s nimi sami neví rady. Škola pak má plné ruce práce a ztrácí kapacitu na jakékoli inovace, protože musí fungovat jako ambulantní vězeňský ústav převýchovy a nalévárna vědomostí, aby upachtěná dostála především požadavkům ze strany rodičů.

Učení je hrou o přežití

Stejně jako mláďata jiných savců, učí se i naše děti hrou. Učení je nezbytné k přežití, a tak není divu, že jej dětský organismus transformuje v atraktivní hru uvolňováním hormonů podporujících soustředění a pocit radosti. Obě činnosti – hra a učení – tak spolu u dětí naprosto splývají. Dítě je díky tomu mimořádně motivované a uplatňuje extrémní odhodlání kdykoli vstupuje v interakce a pokouší se přijít na to, jak jeho tělo a svět kolem funguje. Na učení (ať už se jedná o motorické, sociální nebo vědomostní) je dítě v podstatě závislé jako na „zdravé droze“. Nesčetněkrát se tak vlastní vůlí vrací i k sebesložitější aktivitě, která ho na jednu stranu může frustrovat, současně ale také hodně bavit.

Z pozice trpělivého rodiče je vhodné s přirozeným procesem „hravého“ učení spolupracovat. Přistoupit na to, že i tak banální činnosti jako učení se základním hygienickým návykům má dítě tendenci převádět ve hru. Hru, která je svobodná a při objevování jejichž pravidel a hranic dítě často zavítá do oblasti „zlobení“. Hru, která funguje nejlépe když vychází ze svobodné vnitřní motivace dítěte, opírající se na nejspodnější úrovni o potřebu přežití.

Naroubovat hru na externě stanovené pedagogické cíle, které ignorují vnitřní motivaci dítěte, je vždy velmi problematické. Pokud dítě takové kurikulum samo o sobě nebaví, musíme se pak (ať už jako rodič nebo instituce) uchylovat k manipulaci prostřednictvím hodnocení: Dítě je nutné pod existenčními hrozbami (že nás zklame, když dostane špatnou známku, že z „něj nic nebude“ atd. tedy de facto, že nepřežije) donutit naučit se požadovanou látku v námi stanoveném čase a podle našich pravidel. Učení se tím pádem oddělí od hry v režii dítěte, stane se její prkennou karikaturou, která ho vydrží ze srdce „bavit“ jen velmi omezenou dobu.

Aby takový vzdělávací koktejl držel pohromadě, je třeba přidat další záludnosti. Co třeba zneužít dětské soutěživosti – postavit děti do pomyslné řady a veřejně je pranýřovat hlášením co kdo dostal za známku z poslední z nekonečné řady písemek, nebo pořádně prověřit znalosti ústním zkoušením? Děti se pak začnou srovnávat mezi sebou samy, rozdělí se na ty hloupější a chytřejší, kteří poskytnou škole záštitu a učitelům úlevu, že to jejich učení přece jenom „funguje“.

Když známku nebo pochvalu dostane dítě jen za to, co po něm chce učitel nebo rodič, stává se z externí autoritou nehodnotitelného přirozeného učení něco rušivého a nežádoucího. Co víc, z přirozeného učení formou hry se stává nepřítel školního učení, protože vede k rozptýlení a nesoustředění se na to, co je autoritou představeno jako to správné. Dítě je soustavně přesvědčováno o tom, že neznámkovatelná hra, kterou si samo určí, nemá ve světě hodnotu. Jeho zodpovědností v oblasti učení je přece hrát nudné hry jiných, přizpůsobit se požadavkům z venčí.

Zatímco jsme přesvědčeni, že dítěti systematickým konvenčním vzděláním umetáme cestu k lepšímu životu, daleko spíše mu jen předplácíme vstupenku na bezduché pracovní místo v dospělosti. Moderní věk přitom díky velké míře automatizace již nepotřebuje nevolníky v manufakturách, mnohem více finančně oceňuje vnitřní svobodu, vztahy, odvahu ke hře a inovace (tedy pokud nežijeme v Severní Koreji).

Frustrace žáků pramenící z povinné školní docházky je přirozeným inkubátorem šikany

Ani sebelepší programy primární prevence, které si kladou za cíl podporovat pozitivní hodnotovou orientaci a probouzet empatii v žácích, nezabrání výskytu šikany na školách. Je tomu tak proto, že v prostředí typické školy je i ten nejtalentovanější pedagog představitelem (decentně) represivního systému a tím pádem také zdrojem subtilní agrese.

Aby se pedagog stal prvotním agresorem vůbec se nemusí uchylovat k trendu fyzických trestů, které na některých školách s tichým souhlasem rodičů fungují. Úplně stačí, když používá povolené nevinné pedagogické metody k udržení pozornosti a poslušnosti bez kterých se ostatně neobejde. Tedy nejčastěji hodnocení známkami a psaní poznámek. Sem tam utrousí nějakou manipulativní hrozbu, naštve se na třídu pro svou vlastní neschopnost atd.

Tato primární „pedagogická“ agrese dopadá nejsilněji na žáky, kteří se jí nedokážou nebo nechtějí podvolit plněním požadovaných úkolů a dodržováním poslušnosti. Její dopad je znát ale i na drtivé většině poslušných žáků, u které tato agrese vede mj. ke skryté neloajalitě. Ta se nejjasněji projevuje v momentech učitelovy nepřítomnosti – běsnění o přestávkách, nebo v momentu nepřítomnosti hodnocení – když za nějakou látku není známka, tak na ni děti kašlou.

V dospělosti pak mnozí pokračují v podobném modelu chování na pracovištích, kdy neodvádějí žádný výkon, když se šéf zrovna nedívá – nelze se na ně za to zlobit, vždyť se to přece naučili ve škole… Zajímavou extenzí agrese pedagoga mimo školu jsou pak domácí úkoly, to bychom ale zabíhali příliš od tématu. Školní agresi totiž frustrovaní žáci především „přeposílají“ dál.

Terčem výlevů frustrace třídy se snadno stávají jedinci nebo skupiny, které jsou citlivější a svými zajímavými reakcemi poskytují třídě úlevu a drobné zadostiučinění. Pro agresory a diváky může být zajímavá rovněž i absence zjevné odezvy u oběti. Radit potenciální oběti, aby to na sobě „nedala znát“ tedy nemá příliš smysl. Navíc je často oběť nějakým způsobem predeterminována již svou pozicí v rodině, případně pozicí rodičů…

Intervence učitele namířená proti šikaně mívá omezený dopad, neboť učitel je vždy z pozice své uměle dosazené autority pro šikanu (doufejme nechtěně) komplicem. Šikana je jen druhou stranou stejné mince, kterou škola používá, aby žáky udržela v poslušnosti. Rozdíl mezi agresí směřovanou žáky na oběť a agresí držící je pohromadě ve škole je pouze v tom, kdo vůči komu se takového násilí dopouští a kdy je a kdy už najednou není pro společnost „blahodárné“. Prakticky identické gejzíry šikany lze sledovat rovněž na anonymizovaných příliš hierarchicky řízených pracovištích, a především ve věznicích – Vězeňská služba ČR by tedy mohla směle pořádat reciproční školení pro učitele základních škol.

Netřeba zmiňovat, že se oběti šikany – a vlastně i budoucí učitele – často rekrutují z řad poslušných žáků, kteří se školnímu řádu nekriticky přizpůsobili natolik, že již ani nejsou schopni projevů skryté neloajality (nebo patří mezi vysněnou menšinu, která nároky školy zvládá natolik, že je ani neregistruje). Potenciálním obětem šikany, které před lety zavítali do mého nízkoprahového klubu, proto radily životem protřelé děti, „které v tom uměly chodit“ brilantní strategií jak vystřiženou z dob totality: Doporučovaly citlivým, přizpůsobivým dětem nebát se projevit zlobu na školu, nebo zlobu na školu alespoň předstírat nějakou nevinnější formou – např. sdílením nadávek na pedagoga ve facebookové skupině atd. Tím se oběti ztrácely z hledáčku třídních agresorů vytvořením dojmu své sounáležitosti s frustrovanou většinou.

Uvažujeme-li tedy o konvenční povinné základní škole, je zapotřebí uvědomit si s ní nerozlučitelně spojené negativní aspekty, šikana je jeden z těch nejtragičtějších. Ušetřeny ovšem nejsou ani školy alternativní, demokraticky řízené. V jedné takové škole si díky své rozevlátosti a hodnotové nestabilitě (maskující se za „uměleckost“) na sněmu sestávajícím z učitelů, žáků i rodičů odhlasovali, že si oběť za konkrétní případ šikany může sama a musí se „otrkat“. Jak jsem později zjistil, děti byly pobídnuty k agresivitě tím, že byly do této školy nuceny chodit svými výkonově orientovanými „úspěšnými“ rodiči. Ti z nich asi chtěli mít podobné predátory jakými byli oni sami a alternativní byly na škole jen PR kosmetické detaily.

Závěry a doporučení

Výše zachycené myšlenky o škole a vzdělávání ve směs dávají jasně najevo mou skepsi vůči klasickému konvenčnímu systému základního vzdělávání a obezřetnost v oblasti alternativních škol. Jako realista si netroufám jednoznačně doporučit jediné řešení, ale nabízím sadu doporučení:

Odkazy (nejedná se o vyčerpávající výčet):

Další informace k domácímu vzdělávání lze najít např. v aktualizovaném článku portálu Šance Dětem.

Aktualizovaný seznam škol v ČR (vč. těch alternativních), lze vyhledávat podle parametrů na atlasskolstvi.cz. Představení prvků alternativních škol včetně (menšího) seznamu škol je rovněž na alternativniskoly.cz. Jak to v některých školách vypadá lze zahlédnout např v dokumentárním filmu Svobodné děti.

FB skupina „Domácí a komunitní vzdělávání“ - rodiče si zde navzájem radí a doporučují mj. školy přátelské k domácímu vzdělávání.

Iniciativa Svoboda učení svobodauceni.cz mj. přeložili knihu Free to Learn od Petera Graye do češtiny (na stránkách ke stažení zdarma).

Robert Čapek – robertcapek.cz jeho populární metoda „líný učitel“ se snaží umírnit bezradného perfekcionistu, který třímá a vybuchuje v mnoha učitelích.

Konaktní údaje

Mgr. Jiří Mataj
Dlouhodobě se výskytuji v Kolíně
Kontaktujte mě přes sociální síť nebo email
[email protected]
Přeji příjemný den!